Návrat těch, kteří nikdy neodešli

Den před šestým ročníkem multižánrového festivalu Vivat Vila, který s naším spolkem Živá vila pořádáme ve funkcionalistické Kralově vile v jihočeských Prachaticích, jsem úplnou náhodou v tátově knihovničce narazil na Jirousovy poznámky o scénografii ke koncertu DG 307 z roku 1979: "Je třeba poznamenat, že už vznikla jakási scénografie undergroundu, umění z hovna uplést bič, minimálními až žádnými prostředky dosáhnout maximálního účinku."

Myslel jsem přitom na hlavního scénografa festivalu Antonína Šilara a jeho tým, který se právě v jednom z pokojů Kralovy vily připravoval na zítřejší výkon. Prostředků měli sice víc než androši na sklonku sedmdesátých let, přesto jejich počínání chvílemi připomínalo Herzogovu katastrofickou výpravu do bájné peruánské džungle za El Doradem. Jen místo domorodých indiánů je pronásledovali vysídlení sudetští duchové. Obojí šlo nazvat estetikou ztroskotání.

Když jsme s Antonínem promýšleli scénografii na letošní ročník festivalu, chtěli jsme se vyhnout dekorativnosti a ornamentu. Odmítli jsme bezpečnou, a tím pádem i nudnou cestu, tedy scénografii jako načančanou kulisu, která je esteticky obrácená jen sama do sebe. Scénografie měla rezonovat tématem letošního ročníku "Prostředí" - tedy ne to, co je uprostřed, ale to, co nás obklopuje. Napojení na kontext vily a její "prostorový ambient" pro nás nepředstavovalo prázdnou frázi, ale základní předpoklad toho, jak poctivě přistoupit k místu, které už více než deset let společně s přáteli zachraňujeme.

Antonín svou práci od začátku intenzivně odhmotňoval a intuitivně se na základě rezidence absolvované přímo na vile vydal po stopě příběhu napojeného na "dasein" funkcionalistické budovy. Půdorys scénografické narace vystavěl kolem pohnutého života rodiny Kralových, kteří vilu postavili a následně obývali od roku 1932 do nuceného odchodu v květnu 1945.

"Na rezidenci jsem uvažoval o vile jako o bytosti, do které je něco otisklého. Přes různé slepé uličky (sochařské intervence atd.) jsem došel k videobrazům, které se měly promítat na zadní fasádě vily. Vždycky mě bavila kombinace hyperrealismu, tzv. Mumblecore žánru, dokumentu a výrazné stylizovanosti a pohádkovosti. Právě odtud vzešel nápad se zabývat všednodenními záležitostmi rodiny duchů, která bude proporčně odpovídat rodině Kralových a to včetně služebné a počtu dětí. Důležité bylo docílit určité záhadnosti, která vyvolává otázky: Kde se ta scénografie sakra odehrává? Co se v ní děje? Opravdu tam nahoře v prvním patře straší? Neodpovídat na ně a prostě je jen vyslovit bylo produktivní součástí formy. Chtěli jsme nakouknout škvírou ve dveřích do minulosti nebo světa duchů," upřesnil hlavní scénograf festivalu Antonín Šilar.

Připravovaný koncept scénografie nám i z výše řečeného pochopitelně časem přerostl přes hlavu. Přesto si na vile postupně vytvořil autonomně svébytný ostrůvek. Scénografický tým, který se nepozorovaně transformoval do dokumentárně-filmařského uskupení, zabral polovinu horního patra, kde se skryl před očima návštěvníků. V den festivalu se rozehrála duchařská reality show, která během svého vzniku teprve ohledávala vlastní pravidla i principy.

Videoinstalace nazvaná Heimgeist, na kterou jste neměli hledět, ale přemýšlet o ní, vznikala živě přímo v rámci festivalu. Chvíli trvalo, než diváci pochopili (někteří to nepochopili do skončení celé akce), že žádný filmový videoobraz promítaný převážně na zadní trakt vily nebyl předtočený. Metafora vysídlené rodiny, která se v podobě maskovaných přízraků navrací takřka po 80 letech do svého domova, hřála mrazivostí. Voyeurská kamera snímala v nekonečných časových sekvencích a pro diváky nedostupném místě příběhy, kterým ale chyběl děj, místo i čas. Zůstával jen nepatrný záchvěv něčeho, co neexistuje a pouze "je". Rozdíl mezi živou performancí (procesem) a zaznamenaným video obrazem (výsledným artefaktem) se postupně smazával.

Nevím, zda jsem rozklíčoval hlavní záměr (slovo záměr zní v tomto kontextu téměř vulgárně) živě přenášené videoinstalace. Během jejího sledování jsem si ale neustále vybavoval myšlenky z eseje od Susan Sontag Estetika mlčení z roku 1967. Sontag v ní rozlišuje mezi pohledem a zíráním. Pohled je dobrovolný, vybírá si, měří a vyhodnocuje. Zírání je naopak nekontrolovatelný stav, kdy obraz začne ovládat diváka. Heimgeist přesně tuto zkušenost vyvolával. Eliminoval subjekt a nechtěl být dešifrován. Toužil po tom, aby se na něj zíralo tak dlouho, až se význam začal pozvolna rozpadat a ustupoval samotné přítomnosti obrazu.

A samozřejmě jsem také myslel na mnohem banálnější výrok nejproslulejšího neoriginálního génia 20. století Andyho Warhola: "Při sledování mých filmů se dalo dělat víc věcí než při sledování jiných filmů: mohlo se jíst a pít, kouřit, kašlat, dívat se jinam a pak zase na film a člověk přitom zjistil, že mu nic neuteklo."

Festivalová scénografie Antonína Šilara si byla vědoma toho, že absence přítomnosti je stejně důležitá jako prožívaná přítomnost, že být spatřen neznamená existovat. Asi i proto se do živých obrazů párkrát zatoulaly zmrtvělé básnické texty, které se stejnou marnou snahou referovaly o tom samém: "Jsem všechno to, co chybí."

Byl to extrémní přístup, který se nepodřizoval intencím diváka. Poslední scénu scénografický tým neplánovaně točil jen sám pro sebe. Za hlaholu opile rozradostněných návštěvníků vily si přízraky velmi pomalu (ale opravdu velmi pomalu) brali do rukou kufry a chystali se na další cestu. Nikdo z diváků už na tu scénu nezíral ani nehleděl. Festivalový pohled obecenstva byl odvrácen, čímž ale získával na důležitosti, čistotě a možná i posvátnosti.

Když se moje mamka po celém týdnu vrátila na místo činu, popisovala mi, jak při vstupu do prvního patra narazila na "scénografické pomůcky": použitou vanu, umyvadlo, prostěradla, talíře, příbory, dětské hračky nebo jídelní ubrusy. Jakoby tušila, že rodina Kralů z vily nikdy neodešla. "To jen my museli přijít, aby oni mohli znovu vstoupit," šeptla mi při úklidové prohlídce do telefonu a já cítil, jak mě zaplavuje příval dočasného štěstí. Kruh se uzavřel. Zůstalo jen chvění po něčem, co neustále odchází, aby se mohlo znovu vrátit.

Libor Staněk II.

TVŮRČÍ TÝM:

Antonín Šilar: scénografie / režie
Zuzana Walter: střih / produkce
Kryštof Čížek: kamera DOP / kameraman
Helena Poláková: herečka (duch chůvy) / performance
Vojtěch Hrabák: herec (duch pana továrníka) / performance
Antonie Rašilovová: herečka (duch paní továrníkové) / performance
Tobiáš : herec (duch syna továrníka) / performance
Theodor Greň: herec (duch syna továrníka) / performance
Jitka Hudcová: kostýmy
Lucie Sedláková: masky
Vítek Škoda: světla
Libor Staněk: Dramaturgická konzultace
Petr Dlouhý: Dramaturgická konzultace
Matouš Ondra: technická podpora
Barbora Koritenská: produkce
Matěj Sýkora: stavba
Martin Bočan: stavba

Projekt vznikl jako součást evropské platformy Magic Carpets za podpory Evropského hlavního města kultury Budějovice 2028.